O bunkrech, granátech a brusinkách… / About bunkers, grenades and cranberries…

For ENGLISH click here

Vyrostla jsem v rodině, kde nám k nedělnímu obědu zněly zvuky samopalů, vybuchujících bomb a bojových stíhaček, provázených monotónním mužským komentářem. Pořady typu „Všichni Hitlerovi muži“ nebo „Největší bitvy druhé světové minutu po minutě“ se staly nedílnou součástí mého pojetí slova „doma… ať už je to jak chce divné. Když jsem chtěla osvětlit něco ohledně války do hodin dějepisu, většinou se mi dostalo zasvěcené přednášky mého tatínka/milovníka druhé světové, nebo mi byla vražena do ruky tunová bichle o Hitlerovi nebo tak něco. Zkrátka válka mi nebyla nikdy úplně cizí, i když jediný válečný film, který mám ráda je Pearl Harbor, a rozhodně ne kvůli válečným strategiím, že ano… 🙂

A protože si asi holky fakt hledají kluky podle otcovské předlohy, moc mě nepřekvapilo, když přišel Honza s návrhem jet na výlet do Brd.

_mg_4422

: „Kde jsou Brdy?A co tam je?“
HONZA: „Bývalý vojenský prostor, bunkry, krásný výhled, krátery po granátech a tak.“
JÁ: „Takže romantika.“
HONZA: „No přesně.“

Maminka říká nedělním obědům „přímý přenos z bitevního pole“ popřípadě se vyptává, jestli „stihnou dobojovat do polívky“ nebo jestli „už to všechno dobyli, abychom mohli jíst?“ Samou láskou k tatínkovi ale tu a tam vydržela válečný ryk z bojišť i u oběda (dokud mu teda nepořídila pánský pokoj s plazmovou televizí, kam ho teď nejspíš bude posílat „do války“). Stejně tak jsem já z lásky k Honzovi zkrátka nemohla říct ne a koneckonců proč bych se i já nepodívala na tak zajímavé historické místo. A tak se jelo!

img_20170121_104541_1

Protože se oficiálně do vojenského prostoru autem nesmí, zaparkovali jsme u rybníka v nedaleké vesničce Malá Víska severně od Brd kousek od hradu Valdek. Sněhu bylo požehnaně, skoro stejně moc jako varovných cedulí, upozorňující na smrtelné nebezpečí, nevybuchlou munici a tak… znáte to, normální výlet. 🙂

_mg_4353

Sama cesta je vlastně až k uzoufání nezajímavá, protože se jde dlouho rovně lesem a nic zajímavého kolem není.

Až na to, že tady nemáme co dělat a víme to, taky se tady nemá fotit, a vůbec je to šíleně divné být někde, kde ještě nedávno vybuchovaly bomby a parta vojáků si tady zaníceně hrála „na válku“.

A navíc skrze stromy nádherně prosvítají sluneční paprsky, až by z toho jeden slyšel zvuky andělského chorálu. Jeden by je slyšel, dva ne, Honza je prý neslyšel…

_mg_4362

Asi po dvou kilometrech jsem došli k rozcestí U Bílého křížku, očividně neoficiálnímu parkovišti všech běžkařů z okolí.

img_2596

No a za dalších pět set metrů už jsem se nestačila divit. Kde se vzalo, tu se vzalo, letiště Hejlák.

dscn2782

A my uprostřed něj. Jen tak, v lese,naše cesta protínala kolmo asi 0,5 km dlouhou betonovou plochu, která teď byla sice zasněžená, ale protože mám Honzu, který je moudrý a všechno ví, tak vím, že je to betonová plocha, kde přistávaly vrtulníky a letadla. Já teda tvrdím, že to musela být malá letadla, protože by to s velkými nešlo, ale prý o tom vím prd, takže tak…

dscn2767

Sněhu cestou trošku přibývá a tak se nám šlo o něco hůř, zejména Honzovi, když potřeboval něco vyfotit mimo vyšlapanou cestičku a bořil se chudák často až po zadek.

img_2597

No jo, pro umění je třeba trpět, to se ví.

_mg_4374

Naše utrpení bylo ale brzy odměněno, vyšli jsme totiž konečně z neprůhledného lesa a ocitli jsme se na dopadové ploše Jordán. S bunkry, krátery po granátech a borůvčím. Správně brusinčím, jak jsem byla později poučena.

_mg_4471

Hned jsme se šli do prvního bunkříku podívat, ale pojďme si říct, malé temné betonové kobky nejsou nic pro mě, tím spíš, když v nich vedou chodby bůh ví kam a já viděla až příliš mnoho strašidelných filmů o zrůdách v podzemních chodbách… tím chci říct, že jsme jen rychle koukli, kudy pozorovali vojáci dopadovou plochu z bunkru a lezli zase ven.

img_2620

Mnohem lépe mi bylo na bunkru, kde byl alespoň dobrý výhled. Čekal nás totiž kopec Houpák a na něm pevnost Jordán, krásně zachovalý bunkr.

img_2626

Krásně zachovalý tedy podle Honzy, Terce to muselo být nejprve pořádně vysvětleno.

img_2621

Ono je totiž těžké, když se nad vojenským bunkrem střetnou mužský a ženský pohled na věc, je to všechno trošku na dlouhé lokte.

JÁ: „Těch kráterů tu ale je, to musela být docela řežba.“
HONZA: „Je to cvičná dopadová plocha, tady trénovali dopady granátů třeba a tak…“
JÁ: „Jo tak, aha.“

HONZA: „Stejně je boží jak je ten bunkr v celku, když je tak ostřílený…“
JÁ: „On je ostřílený? Kde?“
HONZA: „Tady ty rohy zdí třeba?“ (ukazuje na velmi zjevně chybějící kus betonu)
JÁ: „Jééé, aha, vidíš a já myslela, že je takový jako už okoralý časem a počasím a tak, víš…“
…HONZA nahlas protočí oči…

No není to legrace chodit po válečných památkách s takovým vojenským ignorantem, jako jsem já, ale já zase oceňuji spoustu jiných věcí, jako třeba ty běžkaře všechny, co sem přisupěli do kopce, a oceňuji velmi fakt, že díky tomuto prostoru zůstalo zachovalé moc hezké české pohoří, byť je tedy zčásti poseté krátery po výbušninách, ale víte co, nežijeme v ideálním světě že jo. Takže tak.

img_2628

Takové trošku idiotské dotazy jsem měla celou dobu, i u vedlejšího většího bunkru, který měl i zvon, tedy to místo,odkud se střílelo samopalem. Načež jsem se ptala, jestli tam byli ti vojáci dlouho v těch bunkrech a jestli stříleli slepýma, když je to jen výcvikový prostor. No a byla jsem – překvapivě – za blbce. Protože mi Honza přece už říkal, že je to DOPADOVÁ PLOCHA a že se tady tudíž jen cvičili v sestřelování cílů=bunkrů, na které pouze mířili, v nich žádní vojáci vůbec nebyli. JO TAAAAAAK, to taky mohl říct hned…

_mg_4464

No a tak jsme si nakonec porozuměli, já jsem se něco nového dozvěděla a protože byla strašlivá zima a na kopcích dost foukalo, dali jsme si na Houpáku z termosky čaj a zmrzlou tatranku a po pár fotkách jsme běželi zpátky k autu.

_mg_4412

Dohromady jsme ušli asi 12 kilometrů, ale večer jsme měli v nohách pocit, jako bychom obešli půl světa. Asi tu a tam vyrazíme i sportovat, než pojdeme na lenost. 🙂

img_2604

Tak se mějte krásně, výletujte a my zase brzy někam vyrazíme.
Ahoj!

 

ABOUT BUNKERS, GRENADES AND CRANBERRIES… 

I grew up in family where we were always listening to sounds of submachine guns, bombs and air fighter with a man commentary during our Sunday lunch. Programmes such as „All Hitler’s men“ or „The biggest WWII. battles step by step“ were an intergal part of my conception of word „home“… however weird it is. When I asked for some explanation about my history classes, I usually got very long lecture from my father/WWII lover, or I got some huge book about Hitler or so… Anyway, war was never just a unknown thing for me, even though the only war movie I like is Pearl Harbor, but its’t definitely not because of was strategies, if you know what I mean…  🙂
And because I guess it’s true that girls are searching for a guy that acts like their father, I wasn’t really surprised when John came to me with a suggestion we could go to Brdy.
_mg_4422
ME: Where is it, Brdy? And what can we see there?“
JOHN: „It’s former military area, bunkers, lovely view, grenade crater’s etc…“
ME: „Well, so it’s romantic.“
JOHN: „Exactly!“
My mom calls Sunday lunches „Battle field – live show“ or she keeps asking questions like „Will they finish the battle till soup“ or „Did they conquer it all so we can finally have our lunch?“ But she loves my dad so much that sometimes he can watch those battles during the lunch (She reconstructed one of the rooms in our house just for him and his TV lately, so he will go „to war“ there now I guess). And as well, because I love John so much, I couldn’t say no and why would I didn’t go to visit some interesting historical place after all. And so we went to Brdy!
img_20170121_104541_1
Since it’s officially banned to enter the military area by car, we parked by the pond in the nearest village Malá Víska north from Brdy close to Valdek castle. There was loads of snow, almost as much as warning signs, warning everyone from deadly danger, unexploded ordnance etc… you know, normal trip…
_mg_4353
The path by itself is actually very very boring, cause we could just go straight away thru the forest and we could see nothing at all around.
Except the fact, we shouldn’t be here and we knew it, also we shouldn’t have used a camera here and anyway, it’s just horribly weird to be somewhere, where not such a long time ago bombs exploded and group of soliders played „on war“.
And above all of it sunlights beautifuly shined thru the trees that one could almost hear the sound of angel’s choral. Well, one could, two couldn’t hear it obviously cause John didn’t hear it…
_mg_4362
About two kilometres later we reach the crossroad U Bílého křížku, clearly unofficial parking lot of all local cross country skiers.
img_2596
Well and after next 500 metres I couldn’t stop wonder. Out of the blue – the airport Hejlák.
dscn2782
And us, in the middle of it. Just like that in the forest our path intersected about 0,5 km long concrete surface, which was now covered by snow, but because I have John, who is wise and knows everything, I know, that it’s a concrete surface for helicopters and planes. Well, I am sure, it had to be small planes, cause big planes wouldn’t be able to land here, but I know nothing about it, so who knows…
dscn2767
There was still more and more snow and so the walking was still moreand moredifficult for us, especially for John, who needed to take a picture of something out of the path and poor guy he was very often burried up to the bottom.
img_2597
Well, you have to suffer for art sometimes…
_mg_4374
But our calvary was rewarded very soon, we finally got out the forest and we appeared to be right on the impact area Jordán. With bunkers, grenade craters and bilberry. Actually cranberry as John explained later…
_mg_4471
We went to look inside the first bunker, but let’s say, those tiny dark concrete cells aren’t for me really, especially when there are corridors going God knows where and I’ve seen to many horor movies with monstrs in underground corridors… what I’m trying to say is we just quickly looked thru the small gap where soliders watched the impact area from and we went out.
img_2620
I felt much better on the top of the bunker where we had at least a really good view from. We could already see the Houpák hill, where was a well-preserved fort Jordán waiting for us.
img_2626
Well-presrved according to John’s opinion. I needed much more explaining before I understood.
img_2621
The thing is, it’s not easy when man and woman opinion collides over the military bunker, everything gets little bit difficult.
ME: „So many craters, it looks like it wasa really big battle.“
JOHN: „Well, it’s training impact area, they trained impacts of grenades here and other stuff… „
ME: „Oh, I see.“

JOHN: „It’s so fascinating how solidis this bunker even though it’s damaged from bombarding…“
ME: „Wow, it’s damaged from bombarding? Where?“
JOHN: „Here, look at these wall corners?“ (he’s pointing at very obviously missing piece of concrete)
ME: „Yeaaaaah, I see, you know I thought it’s just parched by time and weather after all those years, you know…
…JOHN rolled his eyes out loud…
Well it’s not easy to exploring military artefacts with such an military ignorant as I am, but at leastI can appreciate lots of other things, like all those cross country skiers who went all the way up the hill and I really appreaciate fact, that thank to this area we were able to preserve such a lovely Czech highland, even though it’s partly covered with craters but you know what… we don’t live in an ideal world. So that’s it.
img_2628
I was asking all those slightly idiotic questions all the time, also at the next – bigger – bunker, which had a bell, I mean the spot where they shooted from with a submachine gun. So I asked how long were soliders inside this bunkers and if they used a blanks, since it’s just training area.  And – surprisingly – I was an idiot again. Because John already told me before that it’s IMPACT AREA so they were practicing bombarding of tagrets = bunkers. They were just targeting to those targets, there were no soliders here at all. OOOOOOOOOHHHHHHHH, I SEEEEEEEE, you could have say that sooner…
_mg_4464
And so we finally understood each other, I learned something new and because it was feezing cold and quite windy on the top of the hills, we had a hot tea and small snack on the Houpák and after few pictures we ran back to the car.
_mg_4412
Alltogether we walked about 12 kilometres, but later at night we felt like if we walked halfway around the globe. Maybe we should do some sports from time to time, before we die over a laziness.
img_2604
So have a great time, go for a trip sometimes and we will be back soon with our next adventure! 🙂
Bye!

Napsat komentář