Cestování s fotografem… / Traveling with a photographer…

 …aneb láska hory přenáší, ale s foťákem ani nehne!

„Jéé, ty žiješ s fotografem? Tyjo to musí být super!“

Různými slovy, leč ve stejném duchu, reagují všichni na fakt, že tak trochu žiju s fotografem. S grafikem – fotografem. Marně vysvětluji, že život s tímto druhem je nudný i zábavný přesně tak moc, jak nudný nebo zábavný ho chceme zrovna mít. ŽIVOT s ním je snadný. Když se mě ale někdo zeptá na CESTOVÁNÍ s fotografem…

Cestování s fotografem je všechno, jen ne snadné. Zábavné? Někdy. Zajímavé? Rozhodně! Poučné? Naprosto. Komické? Tragikomické možná… Snadné? Nikdy!

Tak se na to podíváme – dva fotoaparáty, asi čtyři objektivy, krytky, filtry, clona (takové to stinítko), stativ, baterky, kabely, jakási vzdálená spoušť, hadříky, paměťové karty, brašna na foťák pro Terku (protože co kdybych náhodou moc chtěla taky fotit…) a pak asi milion dalších sklíček, udělátek, (pičuvek a chujuvek, jak říká můj taťka) a duperelí (jak říká mamka).

Z toho plyne pár dovolenkových specifik:

1. NIKDY NEJSME SPONTÁNNÍ…
To platí samozřejmě jen do určité míry. Spontání jsme v kupování letenek a plánování roadtripů v dané zemi, protože není nad objevování toho, co nás zrovna cvrnkne do nosu. Ale jen tak nechat věci na pláži pod ručníkem a běžet se smočit do moře? Nebo vlastně VŮBEC na té pláži být… s foťákem? Spíš ne. Dopadá to tak, že Honza opatrně fotí, a já velmi neopatrně cákám a jásám někde ve vlnách, samozřejmě v dostatečné vzdálenosti od Honzy.

Taky si nemůžeme jen tak říct, že vypadneme s baťůžkem na týden pod stan. Bez auta, bez ničeho, jen s batohem. Honzův batoh = foťák. Nesmí v letadle dolů do zavazadlového prostoru, tudíž nesmí být moc velký. Nevejde se do něj ani stan, ani spacák. Jen jedny trenky, košile a ponožky. Zkrátka se do dvou batohů sbalíme jen s velkým plánováním a rozmýšlením a detailním naplánováním garderoby, tras a aktivit. S fotografem prostě plánujete, plánujete a plánujete.

2. NIKDY NEJSME RYCHLÍ JAKO VÍTR…
To platí zcela. Dlouhočasovky jsou peklo a ráj na zemi v jednom. Výsledný produkt je dost často tak skvělý, že ráda zapomenu na omrzliny třetího stupně, hodiny přešlapování na místě a kňourání, že se nudím a že se jdu projít a že je mi zima a mám hlad a boooooožeeeeee pojďme už.

Na druhou stranu, sice toho nevidíme tolik, kolik bychom v rychlejším tempu mohli, zato si všechno prohlížíme důkladně. A tak zatímco Honza nadává, že 180 vteřin bylo málo a přenastavuje a vylaďuje a kontroluje, já se kochám.

A zkoumám a toulám se a odpočívám a zhluboka dýchám. To platí vždy mimo zimu. Když mrzne, mrznu i já a mrzne i nálada a mé city… a že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla, znáte to… A čas plyne…

3. NENÍ TO ROMANTIKA!
To si takhle sedíme na romantické vyhlídce, nikde nikdo, krásný výhled, západ slunce, já se tetelím, že jsme spolu, že je to fajn  – CVAK! – a je po romantice. Kdybych měla počítat, kolikrát už nám romantiku přerušilo cvaknutí ukončeného dlouhočasového záběru, budeme tady dlouho. To pak Honza vyskočí, zkontroluje záběr, pohorší se, přenastaví, znovu zkontroluje, postaví zpátky na stativ, seřídí, ukotví, zmáčkne spoušť, sedne si ke mně a praví: „A teď máme dalších 300 vteřin.“ No to by se jeden posral. Je to pestré a nevšední, romantické ovšem ne.

Večery v penzionech tráví úpravou fotek na Cestouny, aby byly co nejdřív. Večery doma tráví prací nebo úpravou fotek. Před výstavou má dilemata ohledně výběru vhodných fotek a fotomaraton prožívá asi tak jako šílené matky prožívají objednávku nového nosicího šátku. Já ho navíc pekelně štvu, protože nejsem modelka a pózuju mu buď blbě, nebo vůbec. Když si všimnu, že mě fotí, většinou se nějak pitomě zakřením, takže si vysloužím jeho klasické uražené: „Přestaň mi ku*vit fotky!“ Když už se snažím tvářit mile a fotka se mi líbí, on prohlásí, že je za mnou něco neostré, pozadí nezajímavé nebo něco podobně závažného, takže stejně neobstojím.

Je to boj. Když s námi jede na výlet někdo další, dost často se mě pak ptá, jestli mi to pomalé tempo a Honzovy foto-móresy nevadí. Jak kdy. 🙂 V tu chvíli jsem otrávená nebo si prostě trávím čas focení po svém. Možná, kdybychom na sobě byli víc závislí, byl by to problém, ale vždycky opakuju, že k mému psaní a soukromé introvertní cestovatelské bublině to jeho focení docela sedí. A když pak vidím, jak se tetelí nad nějakým fakt skvělým dlouhočasovým záběrem, jsem nadšená úplně stejně.

A o tom to je. 🙂

 

TRAVELING WITH A PHOTOGRAPHER…

…or love moves mountains but it can’t move the camera!

„Wow, you live a photographer? I bet it’s great!“

In different words but with the same meaning, reactions are usualy the same. I live with a photographer. With a graphic designer – photographer. I vainly explain that a life with this kind is boring and funny as much as you want it to be. The LIFE with him is easy. But when you ask me about traveling with him… well, it’s a different story.

Traveling with a photorgapher is everything but easy. Funny? Sometimes. Interesting? Definitely. Illuminating? Absolutely. Comic? Tragicomic maybe… Easy? Never!

Let’s see – two cameras, about four lenses, covers, filters, diapraghm (the thing for shading), tripod, batteries, cables, some long distance camera shutter, cloths, memory cards, a camera bag for Teri (cause what if I’d like to take some photos too…) and other one milion of glasses, things, smaller things and all kind of small camera things.

And there are a few holiday specifics:

1. WE ARE NEVER SPONTANEOUS…
This only applies to a certain extent. We are very spontaneous buying plane tickets and roadtrips planning in a certain country, cause there’s nothing better than exploring something we just met. But when it comes to leaving our things on the beach and running to the sea? Or even STAYING on the beach… with a camera? Better not. It usualy ends up like this: John is carefully photographing, and I’m very carelessly having fun in the water, of course far enough from John.

Also we can’t just say „Oh, let’s go camping just with a backpack for a week.“ Without a car, just with one backpack. John’s backpack = camera. His backpack obviously can’t be placed in a plane’s trunk, so it can’t be too big. So nor a tent, nor  a sleeping bag won’t fit in. Just one shirt, pair of socks and underwear. In short, we are able to fit in to two backpacks only after serious planning, thinking and detailed plan of clothes, itineraries and activities. With a photographer you always have to plan, plan and plan.

2. WE ARE NEVER TOO FAST…
This applies utterly. Long-term photos are pure hell and a paradise on Earth at the same time. The resulting product is mostly so great that I gladly forget all those third degree frostbites, hours of treading at one spot and whining I’m bored, that I’m going for a walk, I’m cold and hungry and oh my gooooood let’s finally go!

On the other hand we don’t see so many places as we could if we’d move faster, but at least we explore everything very thoroughly. So while John’s is cursing cause 180 sec. were not enough and he’s re-setting, tunning up and controling, I’m enjoying the place. And I explore and wonder and relax and breath deeply.

This doesn’t apply in winter. When freezing, I’m freezing also and so are my mood and my feelings… well, sometimes it’s not easy at all to be with my photographer. And the time flows…

3. IT IS NEVER ROMANTIC!
We are sitting at the romantic outlook, nobody around, lovely view, sunset, I’m happy that we’re here together and it’s fine – CLICK! – and the romance is gone. If I should count how many times the click of the finished long-term shot killed our romance, we’d be here for quite a long time. After the click John always jumps up, checks the shot, he frowns, re-sets, checks it again, places the camera back to the tripod, adjusts, anchors, squeeze the camera shutter, sits back to me and says: „Now we have 300 more seconds for us. “ Holly shit! It’s colorful and unhackneyed, but not romantic at all.

He spends every evening at the B&B adjusting the photos for Cestouni, so we have them ASAP. Evenings at home he spends working or adjusting photos. Before an exhibition he always has a huge dilemma about what photos should he use and the photomarathon he experiences almost as much as crazy mothers experience orders of new baby carrying shawl. At the top of it I piss him off cause I’m not a model and  my posing was either bad or none. When I notice he’s photographing me, I start to mow so I always hear his typical insulted:“ Stop fu*king my photo up!“  And when I try and smile nicely, he always says there’s something wrong with a background or it’s not sharp enough, so it’s also wrong.

It’s a struggle. When someone else goes for a trip with us, he always asks me after if I don’t mind this slow tempo and John’s photo-mores. It depens. 🙂 I’m usualy annoyed at this moment or I just spend time by myslef. MAybe, if we would be more depend on one another, it would be a problem, but I always say that John’s photographing suits to my private writing traveling bubble perfectly. And when I see him smiling and exulting over some especially nice long-term photo, I’m as happy as him.

And that’s what it’s all about. 🙂