Do prvního jarního dne je ještě daleko a naše depresivní nálady začínaly být přímo úměrné počtu rán, kdy jsme museli škrábat auto, takže si umíte představit, jak bezbřehé bylo naše nadšení, když jsme se v sobotu probudili do teplého, slunečného a ryze jarního rána. Rychlé kafe, sbalit fidlátka, popadnout baťůžky a hurá do světa.
Sic na nás padla jakási jarní únava – ano, odteď budeme zase všechno svádět na jaro – nechtělo se nám putovat moc daleko, a tak po malém Honzově dumání bylo rozhodnuto – jedeme na Tetín. Do Tetína. Do Tetína na Tetín. 🙂
Cestou necestou, kolem čarodějnické věže (fakt!),
podél Berounky, skrze Srbsko pod Karlštejnem, až do Tetína, malinkaté vesničky kousek před Berounem. Rozlohou nepatrná, leč pro českou historii velmi významná vesnice se honosí prastarými pozůstatky hradu Tetín, tedy sídla jedné z Krokových dcer – Tety, kupodivu (a davy nevěřícně zalapaly po dechu, hehe…).
Pro případ, že byste teď snad čekali fotky tajuplných a krásně zachovalých zřícenin, rovnou vám zkazím iluze. Hrad zde stát mohl a nemusel, a trosky na vrcholku kopce sice jsou, ale kdo v nich bydlel, či nebydlel je záhadou – podotýkám že ne jedinou záhadou – tohoto hezkého výletního místa.
My ale moc rádi věříme všem legendám a pověstem, a tak pokud se obecně věří tomu, že tady Teta žila, těší nás to pomyšlení a jdeme to prozkoumat.
Nacházíme pozůstatky zdí, tudíž jsme ochotni přijmout myšlenku na skutečný hrad. Jinak se sluníme, fotíme a nasáváme atmosféru a především sluneční paprsky, na které mám dost času, protože Honza vydrží blbnout s foťákem déle než se zdá normální. 🙂 Takže já nasávám teplíčko a čerstvý vzduch,
Honsa fotí, pán vedle nás kreslí panoramata a jeho slečna tajně pokuřuje za ohybem kopce, aby ji její milý neviděl, což bylo komické, ale takové krásně „ze života“.
Výhled i počasí byly stejně fantastické, a tak se nám vůbec nechtělo zpátky. Jali jsme se tedy prohlížet okolní kostelíčky a kapličky, kde – pozor, přijde další „podložená“ pověst – byla údajně zabita sv. Ludmila.
Protože se asi ve vsi nemohli dohodnout, ve kterém ze tří kostelů se tato tragédie udála, připisují si zásluhy tak nějak všechny.
Tudíž jsme je pochopitelně všechny tři obešli, na pidi starodávném hřbitůvku pozvedali pár převrácených váz s kytkami
– i Kája Mařík je zde pochován –
a zasmáli se nad tím, jak tady mají všichni místní postavené ploty z krásných kamenů.
Bodejť by tady nějaký starý hrad zbyl, když si z něj všichni staví zahradní opevnění. Na druhou stranu, kdyby tady žila moje maminka, nikdo by nikdy o žádném hradu ani neslyšel… hehe. 🙂
No a k polednímu byl nejvyšší čas jíst, a protože je Honsa bystrozraký, všimnul si malé A4 cedulky přišpendlené na sloupu, že vzhledem ke krásnému počasí otevřela dnes místní hospůdka už v poledne. JUCH!
Nacpali jsme se řízkem, karbanátkem a brkaší a spláchli je pivínkem. Tedy já ano, Honza, dámy a pánové, začal šoférovat, takže Terka teď může na výletech popíjet a v autě šířit moudra o správné jízdě, zatímco se Honsa musí soustředit a abstinovat. Hohohoooooo. Nutno podotknout, že to, chudák, neměl cestou vůbec lehké, s hezkým počasím totiž vyrazili do ulic asi úplně všichni cyklisti světa, i ti, co po zbytek roku sedí doma. Ach!
Nicméně po vydatném obědě se nám ještě pořád chtělo trošku zkoumat okolí a místní krásy, a tak jsme seběhli k místním Tetínským vodopádům pod zříceninou.
Ehm… jako… nevím kolik sněhu by muselo kde tát, abychom poznali, že vodopád je TEN vodopád, ale dobře no, něco tady teče… Vzápětí se z hory… Z HORY!!!!… vynořil horník a vytáhl za sebou po kolejích vozík s hlínou, aby ho vysypal a nevrle se rozhlédl kolem sebe po lese…
No to bylo něco pro mě! Pokud jste viděli film Hory mají oči, chápete mě. Pokud jste ho neviděli, máte jednak dobrý vkus na filmy a taky byste měli vědět, že horníci kutající v osamělých dolech jsou zmutovaní a žerou lidi. Tudíž jsem popoháněla Honzu zpátky se slovy: „Dělej, běž, jinak tebe zabijou a mě si tady nechají, abych jim plodila odporné zmutované děti, aby nevymřeli, tak šup šup, to nechceme, dělej, běž!“
A ano, ještě pořád si myslím, že jsem spíš roztomile potrhlá, než úplný magor, a dokud si to myslí i Honza, je to asi v pořádku. Vzhledem k jeho pobavenému smíchu soudím, že je na mou bujnou fantasii už zvyklý a máloco ho překvapí. 🙂 🙂
Jaro je tu, přátelé! 🙂 S potěšením se dělíme o svědectví z lesa, kde poletují žluťásci a kvetou sněženky! Nadšení jsme asi o chlup víc, než zahanbená maminka, jejíž dítko nadšeně ukazovalo na strom a vřeštělo na celé polesí: „Mamííí, dííveeeeej, tady rostou HNIDY!!“ Matka rudá smíchy i hanbou tahá dítě za ruku pryč od lidí a hustí do něj: „To nejsou hnidy, panebože, to jsou jehnědy, rozumíš, JEHNĚDY!!!“ Celý výjev provází soundtrack v podobě hýkavého smíchu pyšného otce, který má co dělat, aby se neskácel smíchy k zemi. Jaro, přátelé, to dělá to jaro!!
Tak ahoj a sluňte se taky! 🙂
TETÍN…