Crete – day 4

Po nočním dobrodružství, kdy se nám naše milá mula v Česku nejdřív opila a pak někde zatoulala – celý tyátr zahrnující policii, nejbližší příbuzné a široký okruh přátel, vám mula jistě sama ráda povypráví – jsme byli zoufale nevyspalí, ale šťastní, protože svítilo sluníčko a vůbec se celý krétský svět choval, jako by konečně pochopil, že jsme na dovolené.

_MG_7182

Pekárna byla i mimo sezónu otevřená, ranní hostina tedy mohla bez zdržování začít.

IMG_20170330_104607_1

Posnídali jsme listové šátečky plněné krétským ovčím a kozím sýrem

_MG_7193

a vesele jsme se ládovali na břehu moře kousek za přístavem.

_MG_7207

_MG_7201

Když tu najednou… kočka. TA kočka.

_MG_7224

Bestie pekelná s pohledem chrlícím čiré zlo. A zase nás lákala do tmy. Jenomže bylo teplo a azurové nebe volně přecházelo v azurově modré moře, byl by tudíž holý nerozum si nesmočit alespoň nohy. Voda o teplotě krásných 15°C zdatně konkurovala Baltu a tak i já – sýr všech sýrů – lehám na kámen a chytám… no bronz ne, spíš se hřeju.

_MG_7218

Za chvíli frčíme zase do hor, tak abych se zahřála do foroty.  Kočka uznala, že je asi na špatné straně síly a tak i ona na chvíli přechází na světlo a tulí se. Najednou není vůbec ďábelská.

_MG_7236

Jsem romantička. Velká. Takže když nemusím, podle GPS nejezdím. Miluju papírové zmuchlané pokreslené mapy, které samy o sobě vypráví spoustu příběhů. Ta naše by mohla vyprávět kdeco, bohužel ale o moderních silnicích toho moc neví, a tak jsme hned na kopci nad Agia Galini špatně odbočili a jeli vstříc krkolomným srázům. NO A CO! Beztak se nám místní hory líbí čím dál víc a tu a tam potřebujeme nutně zastavit, abychom se mohli oba dva náležitě pokochat. V těch nejvýše položených vesnicích tajíme dech a shlížíme dolů do údolí, debatujíce o možnosti pořídit si tady domeček.

_MG_7259

Přes vesničky Spili a Frati jsme se dostali – za několik hodin, protože jsme se kochali fakt hodně – k ještě užším uličkám a k ještě krkolomnějším spádům.

_MG_7247

Když už jsme si mysleli, že jsme v údolí a nic nás nepřekvapí, poznali jsme další tvář Kréty. Kaňony! Ale jaké!!! Hluboké, vysoké, skalnaté, na první pohled velmi často smrtelné.

_MG_7263

A k tomu neuvěřitelná vichřice.

Parkujeme na odpočívadle v soutěsce Kourtaliotiko Gorge a trochu se bojíme vystoupit, aby bez nás to auto neulétlo. To by nás asi trochu rozladilo. Víc nás ovšem rozladila skupinka německých turistů – seniorů.

_MG_7278

Hlučeli, zacláněli… a ano, jsme rozmazlení prázdným ostrovem, kde klidně i půl dne nepotkáme živou duši kromě té ovčí nebo kozí.

Představujte si výjev, který se nám naskytl:

Asi patnáct německých stařečků a stařenek. Jeden řecký průvodce. Dva mikrobusy. Všichni drží dalekohledy nebo foťáky.

Všichni stojí čelem ke skále a hypnotizují obzor nad sebou.

Nikdo ani nedutá.

Najednou se z vrcholku skály nad nimi snáší orel.

Dvě vteřiny šokovaného ticha.

Kravál jako kdyby na Oktoberfestu došlo pivo.

Orel se leká, odlétá zpátky na skálu.

Zmizel.

Němci hlasitě klejí, ozývá se scheisse sem, scheisse tam.

Po chvilce utichají, znovu hypnotizují vrcholek hory.

Za chvíli to orel zkusí znovu.

Oni ho znovu vyplaší.

A tak pořád dokola…

Pozorování orlů jsme po několikerém opakování této scény vzdali a přesunuli se ke srázu prohlídnout si důkladněji kaňon. Jak se tak rozhlížíme, najednou mi Honza ukazuje stržená svodidla na okraji silnice. „Tyjo, to musel být docela masakr, by mě zajímalo, co z toho auta zbylo…“

_MG_7275

Vzápětí se kousek nahnul, aby viděl až na dno údolí. „Aaaaaha, už vím. A ty se tam nekoukej, budeš brečet!“ Nebrečela jsem, ale do smíchu mi nebylo. Nedávno shořelé a rozmlácené auto na dně strže nebylo nijak legrační. Někdo ho nejspíš řídil. A dost dobře si neumím představit, jak by se z tohohle vraku dokázal někdo dostat živý. Přesně to je jedna z věcí, které se mi na Krétě nelíbí. Na rovné přehledné dálnici je povolená rychlost kolem 50km/h. V horských serpentinách a uzounkých klikatých uličkách je běžně povoleno 90km/h. A pak že Řekové nejsou blázni. Ach jo.

V půjčovně nám zakázali sjíždět mimo asfaltové upravené silnice. Jenomže! My chceme na Preveli beach a ta je prosím pěkně jinak nedostupná. Takže rychlostí hodně unaveného slimáka popojíždíme skalnatou cestičkou a doufáme, že se někde nepropadneme. K našemu údivu a ještě většímu údivu naší papírové mapy se vynoříme na krásném asfaltovém parkovišti pro turisty. Nejspíš budou cestičku časem asfaltovat taky, ale ani Řím nepostavili za den že ano. Parkujeme Pandu a koukáme přes okraj hory, pod kterou má naše vysněná skrytá pláž být. Je tam.

_MG_7284

Maličkatý světlý flíček daleko pod skalami. UF! Že musí být zrovna dneska takové teplo. 🙂 A tak hopkáme jak kamzíci ze skály po kamenných schůdcích a plahočíme se k pláži, poháněni vidinou plážového baru a studeného piva. Bar by tu byl… a to je tak všechno. Není sezóna přeci!  Zavřený bar má i své hlídače. Kdo čeká psa nebo placenou ostrahu v podobě postaršího místního pána, šeredně se plete. Husy! Dvě! Agresivní jako prase. A útočné. Kličkujeme nenápadně mezi čtyřmi dalšími návštěvníky pláže, kteří asi husám nevadí. Zato my je serem neskutečně. Nabíhají na nás, chtějí mě klovnout, a když volám na Honsu, ať mě zachrání, Honza jen se smíchem fotí.

_MG_7295

Prcháme. Konečně se dostaneme dost daleko od hus, abychom si mohli v klidu obhlídnout pláž. V létě jsou tady davy turistů, které sem dováží lodní taxi z celého blízkého okolí. Teď je nás tu šest lidí a dvě zuřivé husy. Milé.

Slavná Preveli beach nabízí několik lákadel, která jsou nejspíš o chlup lákavější mimo sezónu – v davech turistů byste se jich dost dobře nemuseli vůbec dočkat. Za prvé jsou ty již zmíněné husy. My, děti z vesnice, moc dobře víme, že taková husa je občas mnohem lepší hlídač než pes. A je fakt, že tyhle dvě vydají za rozzuřeného rotvajlera.

_MG_7375

Milovníci Jurského parku, Indiana Jonese nebo Flyna Carsena zase nejvíc ocení palmový a oleandrový háj.

_MG_7333

Do moře sem totiž ústí řeka Megalo Potamo, právě z již zmíněné soutěsky Kourtaliotiko Gorge, což nabízí nepřeberné množství tůněk a malinkých plážiček jak přímo u delty, tak i proti proudu směrem zpět do soutěsky.

_MG_7300

Občas sice musíme přelézat spadané palmy nebo se prodírat ostrými listy oleandru, připadáme si ale o to dobrodružněji, a za chvíli už sedíme uprostřed divoké řeky na balvanech a – překvapivě – zase se kocháme.

Za dvě hodiny v lese potkáváme jednu rodinku turistů, kteří jen tiše pozdraví a pokračují směrem do soutěsky.

Všude je ticho, kravál dělá je řeka a šumění ostrého palmového a oleandrového listí v narůstajících poryvech větru.

V létě tady prý dokonce půjčují šlapadla a stezkou v palmovém lese se nedá projít, jak je v obou směrech ucpaná. To nás jen utvrzuje v tom, že se sem musíme vrátit zase nejpozději na začátku dubna. Jsme tady skoro sami a je to k nezaplacení.

Vracíme se na pláž, kde si husy zatím vybraly novou oběť – mladý pár, chytající bronz na dece kousek od delty. Ona ječí, on se směje, husy klovou a kejhají na celé jižní pobřeží. Idylka!

_MG_7377

Tiše se krademe na malý kamínkový násep, abychom se pokusili taky smočit v moři, když už jsme teda na Krétě. Já to vzdávám v momentě, kdy ledová voda dosáhne úrovně stehen. Honza je hrdina, chvilku i plave.

IMG_2822

Ještě, že nás na vodní radovánky moc neužije, konec března rozhodně není ani na jihu Kréty žádná teplotní hitparáda.

_MG_7389

Což ostatně dokazuje i počasí, které se o chvilku později už zase tváří, jako že se blíží konec světa. Bleskově se oblékáme do mokrého oblečení, nazouváme boty plné písku a drápeme se zpátky po skalách k autu.

_MG_7380

Jakmile nasedneme do auta, je nám jasné, že jsme udělali dobře. Obloha je teď už ocelově šedá a vítr nám div nepřevrací naši ubohou Pandu. Cestou z pobřeží se ještě zastavujeme u krásného klenutého mostku

a pak už raději lezeme zpátky do auta a vyrážíme na sever. Ani ne pět minut nato se spouští liják všech lijáků, takže náš přesun trvá o chlup déle, než jsme předpokládali. Rychleji než 50km/h si totiž netroufáme jet, vody je všude habaděj.

_MG_7396

Nicméně jet musíme, čeká nás totiž ještě jedno veliké NEJ. Míříme do Ano Vouves, vesničky, která není skoro ničím zajímavá. Pár domečku, ilovové a pomerančové sady, jeden toulavý pes. Jo, ještě tady taky náhodou roste nejstarší olivovník na světě. Parkujeme v dešti přímo u něj, zdravíme se s místním hlídacím psem – chvála bohu, že to není husa – a v jeho společnosti jdeme okouknout olivovník.

_MG_7413

Nejen, že je nejstarší, ale prý taky největší a nejzachovalejší. Dodnes plodí stejné množství oliv jako mladé svěží stromky. Žasneme, uznale pokyvujeme hlavami a ještě chvíli obdivujeme ten zázrak přírody. To víte, nejstarší olivovník – plodící olivovník – se jen tak nevidí. A že to vážně není žádný drobeček. V průměru má jeho kmen přibližně 4,6 metrů a obvod koruny skoro 12 metrů. Protože je dutý, není možné zjistit jeho přesné stáří, odborníci jej ale odhadují na něcé mezi 3 až 5 tisíci lety.

_MG_7404

To vskutku není málo. Dnes je chráněnou národní památkou a z jeho větviček se vyráběl například věnec pro maratonské vítěze olympiád v Athénách a Pekingu, zdobil také olympijskou pochodeň při zahájení olympiády v Londýně. Je to zvláštní pocit, dívat se na něco tak moc přítomného a přesto vědět, že je na světě několik tisíc let.

_MG_7422

V dobrém rozjímavém rozmaru opouštíme Ano Vouves a řítíme se do Chanie. Tam, kde naše putování začalo, chtě nechtě musíme totiž zítra domů. S obtížemi hledáme parkování ve snesitelné vzdálenosti od našeho malého přístavního penzionku a nakonec parkujeme prakticky v přístavu. Pořád plní optimismu, protože ještě netušíme, co nás čeká.

_MG_7425

Ubytování je mírně řečeno zvláštní. Pokojík s koupelnou a půl patrem s dalšími postelemi navíc. To zní normálně, ne? Všechno je starožitné, tmavé a – prostě je to děsivé, jako z nějakého zvráceného hororového příběhu. Kožené potahy na židlích jsou podrápané, jako z obalu knižní předlohy knížky o vlkodlacích a pan majitel je podivín středního věku, který vypadá, že nás oba v noci zabije.

_MG_7465

To všechno je ale pořád pohádka proti té energii. To si nemyslete, že jsme praštění a věříme na duchy nebo tak něco. Ale v tom pokoji je něco špatně. Něco mezi chladem, i když je teplo a pocitem, že tady umřelo deset malých dětí hrozivou smrtí. Fakt děs. Nikdy v životě jsem se netěšila domů k mamince tak moc, jako tady. A vůbec mě neuklidňovalo, že se vždy a za všech okolností prudce realistický a racionální Honza cítil úplně stejně. Když tohle teď píšu a vzpomínám, mám zase husí kůži. Děs běs!

_MG_7414

Raději běžíme ven, prohlížíme si přístav, užíváme si parádní vlnobití v přístavním bazénku a nakonec si – jak jinak – jdeme dát výbornou večeři o 4 chodech. 🙂 Poslední večeře, jak má být. A kdo ví, jestli je náš pokoj fakt prokletý, možná je to vážně poslední večeře.

Po večeři se touláme roztomilými uličkami, ohlížíme cetky a tretky, jaké najdete jen na turistických promenádách a užíváme si klidu.

Až hodně pozdě se odhodláváme vrátit do pokoje a rychlostí blesku skáčeme do postele a snažíme se usnout. Je nám prachbídně, bojíme se strašlivě a přitom nemáme vůbec žádný důvod. Jako jo, ty rozdrásané židle jsou… no dobře, je to tu divné a hrůzostrašné a už nikdy sem nepojede.

Tak ahoj ráno… snad. Fňuk… 🙂

 

CRETE – DAY 4

After the night adventure, when our dear mula got drunk and then she got lost somewhere – you can ask her about the whole rescue team including police, closest family and wide circle of friends – we were desperate and tired but happy because the sun was shining and all Cretan world acted like it finally realized we were on holiday here.

_MG_7182

The bakery was open even in the off-season so the morning feast could start right away.

IMG_20170330_104607_1

We had puff pastry stuffed with Cretan sheep and goat cheese

_MG_7193

and we enjoyed a pleasant breakfast by the sea right behind the harbor.

_MG_7207

_MG_7201

When suddenly… a cat. THE cat.

_MG_7224

The hell beast with the pure evil look. And it lured us into the darkness again. But it was sunny this time and the cyan blue sea coalesced with the cyan blue sky, therefore it would be clearly stupid not to put at least my feet to the water. The water had amazing 15°C so almost like a Baltic sea so even though I’m not really a sunbathing kind o person, I found a nice spot at the rock and cauhgt some sunlight.

_MG_7218

In a while we were on the road again, so at least I warmed up before. The cat realized it was on the bad side of force so it crossed to the light side and started to cuddle. Suddenly it wasn’t evil at all.

_MG_7236

I’m a big romantic so when I don’t have to, I don’t turn on the GPS. I love crumpled scorned paper maps which are telling so many stories. Our map could tell you lots of things but sadly it knows nothing about modern roads on Crete so right after we got at the top of the hill above the Agia Galini, we turned wrong and we went to the breakneck precipices. SO WHAT! We loved those mountains more and more anyway and sometimes we needed to stop necessarily so we both could look around and enjoy the stunning view properly. The highest located villages were taking our breath away and we were looking down to the valley discussing the possibility of buying a small house here.

_MG_7259

Thru the Spili and Frati villages we got – after few hours, cause we stopped many times – to even more norrow roads and to even more breakneck slopes.

_MG_7247

When we thought we were in the valley and nothing can surprise us then, we learned a new face of Crete. Canyons! But what a canyons!!!! Deep, tall, rocky, and often very lethal at the first glance.

_MG_7263

And the incredible windstorm hereto it.

We parked at the landing in the gorge Kourtaliotiko Gorge and we were a little afraid to get out so that the car wouldn’t fly away without us. It would probably upset us a bit. The thing that upset us more was a group of German tourists – seniors.

_MG_7278

They were loud and they hindered us… and yes, we were too spoiled by the lonely island, where we haven’t meet a living soul except the sheep or goat soul so far.

Imagine the scene that we saw:
About 15 German grandpas and grandmas. One Greek guide. Two minibuses. All of the people were holding telescopes or cameras.

All of them were facing the rock and hypnotizing horizon above them.

Noone was making a sound.

Suddenly the eagle was enduring from the top of the rock above them.

Two seconds of shocked silence.

It was a rumpus like if the beer would run out at the Octoberfest.

The eagle panicked and flew back to the top of the rock.

The eagle dissappeared.

Germans started to curse out loud, it was like scheisse here and scheisse there.

After some time they finally calmed down and they started to hypnotize the top of the rock again.

After a while the eagle will try it again.

They will startle it again.

And that’s how it went over and over…

After we’ve seen this scene few times we gave up the eagles observing and we moved to the precipice to explore the canyon more closely. As we were looking around John was suddenly pointing at cracked barriers at the edge of the road. „Wow, it must have been real massacre, I’m wondering what’s left of the car…“

_MG_7275

Suddenly he bent down a bit to see all the way down the valley. „Oooooh, I see. You don’t look there, I’ll cry!“ I didn’t cry but I wasn’t laughing either. Recently burned and smashed car at the bottom of the ravine was not funny at all. The car surely had a driver. And I can’t really imagine how would be anyone able to get out of this wreck alive. This is exactly the one thing I hate about Crete. On the straight clear road the allowed speed is 50km/h. V mountain serpentines and narrow zig-zag roads is usually allowed 90km/h. And then tell me Greeks aren’t crazy. Uh oh.

In a car rent they tol us not to drive off asphalt trim roads. But! We wanted to see a Preveli beach and there’s no other way how to get there. So with a very tired slug speed we were moving slowly on the rocky road hoping we won’t fall somewhere. To our surprise and to even bigger surprise of our paper map we emerged at the nice asphalted parking lot for tourists. They will probably alphalt the rocky road as well in a future, but even the Rome wasn’t built in a day, you know.We parked our Panda and we took a look accros the mountain edge, where we should see the dream beach. It was there!

_MG_7284

A tiny light spot far away under the cliffs. UF! Why is it so warm today? And so we jumped down the hill from stone to stone like a pair of chamois and we were crawling to the beach with the vision of beach bar and a cold beer. The bar was there… and that was it. It was a off-season, remember? Even though the bar is closed, it had its watchman. Who thinks it was a dog or a grumpy old man is completely wrong. Geese! Two of them. Terribly agrressive. And belligerent. We inconspicuously zigzaged between four other tourists and it looked like the geese didn’t mind them at all. But they mind us a lot. They were chasing us, trying to kneel me and when I called John to save me, he just laughed and took a picture.

_MG_7295

We were fleeting. Then we finally got far enough from the geese to look around the beach in peace. There are usualy crowds of tourists in summer who are comming here by a water taxi from the nearby surroundings. Now, there were six of us an two ferocious geese. Nice!

The famous Preveli beach offers several attractions, which are probably a bit more attractive int he off-season – cause in the crowds of tourists you wouldn’t see anything most probably. The geese are of course one of the attractions. As we, village kids, very well know, the goose can be often much better watchman than a dog. And it’s true those two geese were as good as a one enraged Rottweiler.

_MG_7375

The Jurassic Park, Indiana Jones or Flyn Carsen fans will appreciate the palm and oleander grove the most.

_MG_7333

The river Megalo Potamo flows into the sea here right from the Kourtaliotiko Gorge, where we were few hour ago. That’s why you can find here many ponds and tiny beaches by the delta and also along the way back to the gorge.

_MG_7300

From time to time we had to climb over the fallen palm tree or we struggeled thru the shrap leaves of the oleander´and it felt much more adventurous and in a while we were already sitting in the middle of the wild river on the huge boulders and – surprisingly – we really enjoyed it.

After two hours we met a tourist family who just silently said hello and went on into the gorge.

It was silent, only noise was the river and palm and oleander rustling in the rising wind.

In summer you can rent a pedal boom here and it’s pretty impossible to get thru the grove since the path is completely crowded with people. This just assured us that if we’ll ever come back, we have to come at the start of April. We were almost alone there and it was priceless.

We returned to the beach where the geese started to pick a new victim – a young couple sanbathing on a blanket near by the delta. She was screaming, he was laughing and geese were kneeling and gaggling all over the south coast. Idyll!

_MG_7377

We quietly crowled to the small stone bank to try the water since we were by the sea on Crete. I gave it up at the second the cold water reached my thights. John was a hero, he was actually swimming for a while.

IMG_2822

It’s a good thing though that we don’t like a water so much, cause the end of March on Crete is really not a temperature paradise.

_MG_7389

The weather itself was a proof anyway, when in a few minutes it looked like the end of the world was comming. We got dressed in a flash into the wet clothes, put on shoes full of sand and we climbed the cliff back to our car.

_MG_7380

At the second we got in the car we knew we did the right thing. The sky was steel grey and the wind was trying to turn our poor Panda over. On the way from the south coast we stopped for a minute at the beautiful vaulted bridge

and then we better got back in the car and we hit the road again heading north. Not even after five minutes the pouring rain started so our transfer took a bit longer than we expected. We were afraid to go faster than 50km/h cause the water was everywhere.

_MG_7396

Anyway, we had to go, cause one of those „THE BEST“ was waiting for us. We were on the way to Ano Vouves, the village which isn’t really interesting by itself. Few houses, olive and orange groves, one stray dog. Oh yes, and the eldest olive tree in the world happens to grow here. We parked right next to it, we were greeted by a local watchdog – thank god it wasn’t a goose again – and with the dog we went to check the olive tree.

_MG_7413

Not only it is the eldest, but it’s also the biggest and the most preserved olive tree. It still breeds the same amount of olives as young fresh trees. We marveled and admired the tree for a while, this nature miracle. You know, you don’t see the eldest olive tree – still breeding olive tree – every day. And it’s certainly no minikin. In a diametr its trunk has aa approximately 4,6 metres and the crown’s perimeter is almost 12 metres. Since it is hollow, it’s impossible to find out it’s real age, but experts are estimating its age between 3 and 5 thousand years.

_MG_7404

It’s not so little indeed. Today the tree is a protected national monument and its braches were used for example as a wreaths for an Olympic games winers in Athens and Peking, it was also a decoration of the Olympic torch in London. It was a strange feeling to watch something so present still knowing it has been on Earth for several thousand years.

_MG_7422

In a good contemplating mood we left Ano Vouves and we went to Chania, where our adventure began. We had to go home the next day. Finding a good parking spot was a nightmare again and we found something at the port, quite far from our B&B. Still full of optimism cause we still didn’t know what was ahead of us.

_MG_7425

The accommodation was – to put it mildly – strange. The room with a bathroom and a half floor with an extra beds. That sounds normal, right? Everything was antique and dark and – it was just creepy like from some twisted horror story. Leather covers on chairs were scratched like from the cover of the werewolf’s book and the owner of the place was a middle aged freak who looked like he was going to kill us both in our sleep later.

_MG_7465

But all of it would be still a fairytale in compare with the energy. Don’t think we are insane or that we believe in ghosts or something. But there was something wrong in this room. Something between coldness even if it was warm, and the feeling that ten small children died here with a terrible death. Really scary. I have never been in the situation I’d be more looking forward to get back to my mom than now. The fact that always so realistic and rational John was feeling exactly the same didn’t calm me down at all. Even when I’m writing about it now, I have a goosebumps. Horror fright.

_MG_7414

We rather went out, explored the port, enjoyed the great waves in the port pool and finally we – what else – went for a nice four course diner. 🙂 The last supper as it should be. And who knows, if the room is really cursed, maybe it is indeed our last supper.

After the diner we wondered around the cute narrow streets, searching thru the baubles and bric-a-bracs we found at the tourist promenade and we enjoyed the peace and quiet.

A much later we resolved to go back to the room and we just quickly jumped into bed and we tried to fall a sleep. We felt horrible, we were scared even though we didn’t have a reason to feel that way. Well, those scratched chairs were… OK, it was strange and horrific and we will never go back here again.

See you in the morning… hopefully. 🙂

Napsat komentář