Heraklion nebyl úplně město našich snů, takže hned ráno frčíme na jih. První zastávka – Knosos. Ano, ten Knosos. Věhlasný mínojský palác, kde vládl krutý král Mínas. To je ten, co měl místo domácího mazlíčka minotaura v bludišti. Na prohlídku Knosu je nejlepší si přivstat, alespoň to nám tvrdili průvodci i všichni naši známí, kteří už na Krétě byli. Inu… zeptejte se nás, proč jsme sem chtěli jet úmyslně mimo sezónu.
V Knosu nebyl nikdo, až jsme se zprvu vyděsili, že snad mají v březnu zavřeno. Neměli, a tak jsme si mohli užívat neobvyklého klidu a ticha, rušeného jen občasným Terčiným klením – když šlápnu třetí den po sobě do hovna, kleju jako dlaždič – a Terčinými nespokojenými poznámkami. On je totiž Knosos krásný… nebo spíš býval krásný. Nejspíš. To už nikdy nezjistíme, sic celé vykopávky zalil jejich objevitel, pan Evans, do betonu.
Tu a tam si ještě navíc přimyslel nějaké schodiště nebo síň a rovnou si je tam z betonu uplácal. Což mě nesmírně… no sralo, co si budeme povídat! To jako platíme vstupné za něčí vymyšlený palác z betonu? Odkud jako vzlétli Daidalos s Ikarem? Vždyť ani nevidím moře, tak jak mohli vzlétnout z útesu před palácem?!?! A navíc… KDE JE TO MINOTAUROVO BLUDIŠTĚ? Načež se Honza jal vysvětlovat, jak Minotaurovo bludiště vůbec neexistuje, a že pravým bludištěm býval samotný palác. Cítila jsem se podvedená a zrazená a smutná… a vlastně mě Knosos zklamal ve všech ohledech.
Honzovi se ale moc líbil. Nemůžeme tedy nikomu říct, jestli ho doporučujeme k návštěvě nebo ne. Jako odškrtnutá položka na seznamu „viděno“ je palác fajn, ale představa, že za tohle platím v sezóně a cpu se tady se stovkou turistů… ne, děkuji.
Prcháme z civilizace – leč tisíce let staré civilizace – do hor. Na Krétě je kouzelné, že i když počasí zrovna trošku pláče, ani náhodou to žádnému cestovateli náladu nezkazí. Naopak. Scenérie, které se vám po – nebo při – dešti najednou vybarví, jsou k nezaplacení.
Na to bychom vydrželi koukat bez přestání, i kdybychom při tom měli sedět na skládce. Počkat! My jsme na skládce! Cestou na jih přes hory a doly, nebo spíš hory a hory, nám to nedalo a u jednoho božího výhledu jsme si udělali pauzu.
Zaparkovat ale v úzkých silničkách nebylo kde, a tak jsme nepohrdli ani malým a velmi příhodně umístěným pláckem mezi kopci u vesničky Agia Varvara. Až když jsme vystoupili z auta a došli na hranu, abychom se rozhlédli po údolích, zjistili jsme, že stojíme na odpadcích. No a co! Posuďte sami, zda náš výhled stál za to. My byli nadšení, bordel, nebordel.
Při každé naší cestě dbáme na to, abychom vždycky viděli nějaké místní „nej“. V Irsku to byla nejstarší hospoda, v Rumunsku zase místo, kde je nejčastější příčinou úmrtí zasažení bleskem. Na Krétě jsou „nej“ o trochu snazší, všechno je tu totiž tak staré, že něco přece musí být nejstarší. A tak naše další směřování vedlo do vesnice Gortys (někdy také Gortyn nebo Gortyna), domova nejstaršího zákoníku tesaného do kamene na světě. Ihned po příjezdu nám málem až do auta skáče divoký pes, který se po prvním Terčině vlídném slově – Honza se znechuceně odvrací – mění v rozkošné malé štěňátko.
Křtíme ho na Kostase, jakožto hold našemu nejmilejšímu majiteli autopůjčovny Kostasi Anifantakisovi, a necháme se jím odvést až ke vstupu do areálu. Za pouhých pár € obdržíme mapku a pokyn, ať si psího Kostase nevšímáme, neboť je ve výcviku a nesmí reagovat na lidi. Kostas to ale zřejmě neví, a tak mi žere tkaničky, nohavice, bundu, a když se k němu skloním, snaží se mi sežrat i kus hlavy. Miláček!
Nejen proto, že jsme tady zase úplně sami – až na psího Kostase, který se nás odmítá pustit – má Gortys zvláštní kouzlo. Starověká atmosféra je tady nějak silnější a působivější, než v Knosu, nejspíš proto, že tady není nic zalité do betonu a my si opravdu připadáme, jako bychom se náhodou propadli o pár tisíc let zpátky. Pod místním platanem prý počali Zeus v podobě býka s Európou své syny Mínóse a Rhadamanthyse. Na místě platanu dnes stojí starověký Odeion a bazilika sv. Tita. A právě tady nacházíme Gortynský zákoník, nejstarší zákon tesaný do kamene.
Je všude. Celé širé zdi jsou popsány starořeckým písmem a my, protože jsme zvědaví a zvídaví, už víme, že tenhle zákoník jako první pamatoval třeba na zaopatření dětí po rozvodu.
Takže vlastně koukáme na první zákon o alimentech na světě. No, alespoň nějaká spravedlnost na tom krutém světě. Prohlížíme si malý amfiteátr, tiše a NENÁPADNĚ krademe spadané pomeranče zpod stromu a doufáme, že nás psí Kostas nepráskne.
Neprásknul, je to kámoš. Ještě chvíli se kocháme a pak nasedáme do auta, máváme Kostasovi a ujíždíme na jih k rozlehlým nížinám centrální Kréty, abychom mohli obdivovat ještě jeden palác, Faistos.
Tady, na pahorku uprostřed úrodné zeleně stával na vršku jeden z mínojských paláců. Dobrá zpráva je, že ho nikdo nezalil do betonu, tudíž vidíte přesně to, co z něj zbylo.
Ještě lepší je zjištění, že z něj zbylo dost na to, aby se člověk se středně vyvinutou fantasií mohl dlouhé hodiny kochat nad tou krásnou podívanou a toulat se palácem jako kdysi jeho obyvatelé.
Ti, kteří neoplývají dostatečnou fantasií, jistě nepohrdnou úchvatným rozhledem na plodné pláně okolo hory – pomerančovníky, citroníky, olivovníky, opuncie –
za kterými se až nereálně tyčí zasněžené vrcholky vysokých hor.
Vypadá to neskutečně a člověk si chvílemi připadá, jako by na něj vykukoval nějaký fantastický svět z knihy, než všední krétská realita.
Několik hodin trávíme zkoumáním jednotlivých pokojů, sálů, sloupů a schodišť až nakonec dojdeme k obrázku Disku z Faistu jedné z dosud nerozluštěných záhad místního naleziště. Ačkoli se odborníci z celého světa moc snaží, nedokáží říct, co všechny symboly a značky na disku znamenají.
Jsme mlsní, ostatně jako vždy, a tak se pokoušíme skrze plot za vykopávkami utrhnout jednu opuncii, že bychom si ji dali ke svačince spolu s dříve uloupeným pomerančem. Terka tedy hbitě protahuje útlé zápěstí plotem a chmatá po prvním zralém plodu. Hurá, sláva! Podařilo se!
Nicméně… kdyby někoho napadlo být stejně tupý, jako jsem byla já, tak mám dva poznatky. Opuncie píchá. Plody opuncie píchají taky, takovými těmi pidi chloupečky, co se vám dostanou všude jako skelná vata a pak se jich nejde zbavit.
Ještě hůř se jich jde zbavit, když ukradený plod rychle vsunete do kapsy, zapomenete na něj a několikrát potom do té kapsy strčíte ruku. A úplně nejlepší to je, když ho pak z kapsy přesunete do batohu, ale z bundy už ty pichlavé chloupky nedostanete ani několikerým vypráním. Vím, co říkám. Teď máme červenec a od března jsem tuhle bundu prala několikrát. Včera jsem strčila ruku do kapsy… Ach! Nu což, nemůžu dělat pořád jen správná rozhodnutí. 🙂
Agia Galini, naše poslední dnešní zastávka daleko za horami a za skalami, je malé městečko na jižním pobřeží centrální Kréty.
Všechny, ale úplně všechny, domečky tady stojí ve svahu, některé v tak prudkém, že když se k nim vyšplháte, funíte jako po výstupu na Everest.
Místo náměstíčka najdete jen přístav, kde cesta z hor končí a dál už je jen voda.
A proč bydlíme zrovna tady? Jednak je tu klid, turistů je tady mimo sezonu asi 6 a my máme klid rádi. Taky odtud údajně odlétali Daidalos a Ikaros, což mě neskutečně frustruje, protože pokud letěli z Knósu, který je na severu, jak asi zároveň mohli letět z jižního pobřeží? Asi blbě.
Každopádně tady mají sochu a malý amfiteátr,
a kdybych já byla jimi, letěla bych taky odtud, sic jsou místní útesy nádherné a kouzelné, jen skočit.
Skákli jsme jen na skály nad město. Honsa fotil moře a útesy a já supěla až nahoru do kopce, do skal.
Proplétala jsem se mezi stoletými olivovníky, přelézala kamenné zídky a kochala se tou divokou nádherou všude kolem. Asi posté mě napadlo, že bych ani za nic nejela někam s cestovkou. O co všechno by se člověk ochudil!
Nakonec nás zmáhá hlad a únava,a tak se po ubytování v nejroztomilejším penzionu – bílém s modrými okenicemi jako z pohlednice –
vydáváme hledat jídlo. Jenže není sezóna, a tak sice potkáváme hromadu podniků, jejichž terasy majitelé cídí, vytírají, brousí a opravují, ale nevaří nikdo. Nakonec v jedné zapadlé uličce nacházíme rodinnou rybí restauraci, kde nám paní domácí řekne, co chceme k večeři.
Takže já chtěla mořského vlka a Honza kupu krevet. Měla pravdu, moc jsme chtěli přesně tohle a cpeme se, až máme boule za ušima, těšíme se z toho, jak pěkně leze sluníčko mezi mraky a vegetíme.
Aby nám vytrávilo, couráme se po vlnolamu v přístavu, obcházíme ho a míříme na jedinou místní pláž, která vlastně není ani moc hezká.
Není divu, že většina lidí si odtud spíše bere lodní taxíky a míří na některou z okolních krásných pláží. Chvíli se procházíme podél zarostlého divokého parčíku, když tu si všimneme, že nás sleduje šedá kočka. Velká, s děsivýma očima a dost zlověstným výrazem.
Chvilku se lísá, jde s námi a najednou začne mňoukat a velmi zřetelně chce, ať jdeme s ní do parku. Smějeme se a do malé džungle za ní skutečně jdeme.
Chodník není skoro vidět, a než se v té temné zeleni rozkoukáme, stojíme před starým válečným krytem ve skále. Všude kolem je ticho, jen kočka mňouká čím dál důrazněji, až si oba málem čůrneme strachy a prcháme zpátky k východu z parku. FUJ! Vchod do pekla jako vyšitý. Kočka jde s námi, celou cestu nám hlasitě nadává a nechce zmizet. Na pláži se k nám přidávají další zvířata, až si zase říkáme, že máme fakt nějaký zvláštní dar.
Večeři jsme se rozhodli odbýt pizzou, ovšem řeckou, takže za to, že jsme „na zdraví“ popřáli místnímu majiteli pizzerie hezky řecky „já mas“, dostali jsme ještě jednoho panáka gratis.
Dobří řečtí lidé! Pěkně česky nám popřál „dobrou noc“ a my jsme se zase jednou vraceli křivolakými strmými uličkami do penzionu s úsměvem od ucha k uchu.
Sedíme na terase, koukáme na nekonečné noční moře skrze rozkvetlé popínavky na zábradlí a je nám dobře. Tady bychom dokázali odpočívat ještě další měsíc…
CRETE – DAY 3
Heraklion wasn’t really our dream city so as the first thing in the morning we headed south. First stop – Knosos. Yes, THE Knosos. The celebrated Minoan palace, where the cruel king Minas used to rule. That’s the king who had a minotaurus in a maze as a pet. You should get up early when you want to visit Knosos, at least this is what the guidebook and our friends told us. Well… ask us again why we came here during the off-season.
There was noone in Knosos so we first thought it was closed in March. It was not and so we could enjoy an unusual peace and quiet interrupted only by Teri’s occasional cursing – when I step into the shit third day in a row I curse a lot – and by Teri’s dissatisfied comments. You see, Knosos is beautiful… or it used to be beutiful to be accurate. Probably. We will never know cause the whole excavations were poured in concrete by their discoverer, Mr Evans.
Here and there he added some stairs or a hall and when we was there, he just build his ideas into the original palace. Which made me… weel fuckin‘ mad! Are we paying to see someones made up concrete palace? Where’s the place Daidalos and Ikaros took off from? I can’t even see the sea so how could they took off from the cliff in front of the palace?!?! And also… WHRE IS THE MINOTAURUS’S MAZE? Right away, John started to explain how the Minotaurus’s maze isn’t real and the palace was the real maze. I felt deceived, betrayed and sad… I was actually disappointed with the Knosos in general.
But John loved it. So we can’t say if we recommend it or not. We saw it, yes, palace was quite fine, but the idea of paying for this in the middle of the high season with crowds of tourists… no thanks.
We were escaping the civilization – even though few thousands years old civilization – to the mountains. The magical thing on Crete is that although the weather is crying a little it won’t ruin traveler’s mood at all. The opposite. The sceneries you can see during or after the rain are priceless.
We could stay here forever watching the scenery, even if we would have to be sitting in the landfill. Wait! We were at the landfill! On the way south thru mountains and valleys or more ofter thru mountains and mountains we can’t stay in a car and we just had to stop at one amazing look-out.
There was no place to park in the narrow mountain roads so we were happy with a small and conveniently located place between the hills near to Agia Varvara village. Only when we got out of the car and reached the edge to look around the valleys we found out we were standing on garbage. So what! Judge yourself if or view was worth it. We were excited, with or without the mess.
It’s important for us to always see something „the best“ on every journey we take. In Ireland we visited the eldest pub, in Romania we were in a village where the most common cause of death is a lightning stike. On Crete are all „the bests“ little more simple to find cause everything here is so old that something just has to be the eldest. So no wonder that our next steps led to Gortys village (also known as Gortyn or Gortyna), home of the eldest stone-scaled code in the world. Right after we arrived there the wild dog jumped almost inside the car. After Teri’s first kind word the dog turned to be a cute little puppy – and John disgustedly turned away.
We named him Kostas as a honor to our nice car rent owner Kostas Anifantakis and we let him to lead us to the entrance. For only few Euros we got a map and an instruction to not pay an attention to the dog Kostas because he is in training and he can’t react to people. Kostas obviously didn’t know that, so he was eating my laces, trousers, jacket and when I bent down to him he tried to eat my head too. What a darling!
Not only because we were here all alone again – except the dog Kostas who were refusing to let us go – Gortys has a peculiar magic. Ancient atmosphere is much stronger and more impressive than in Knosos probably because there’s nothing pored in a concrete here and we really felt like we accidentally fall back in time into the thousands year ago. There’s a legend saying that Zeus in form of the bull and Európa conceived their sons Minos and Rhadamanthys under the local plane tree. On the place of the plane tree is today an ancient Odeion and the Basilica of St. Titus. And right here we found The Code of Gortys, the eldest stone-scaled code.
It was everywhere. All walls were covered with Ancient Greek and we, because we were curious, already knew that this Code was the first law which remembered of provision children after divorce.
So we were actually watching the first alimony law in the world. Well, at least some justice in this cruel world. We were exploring a small amphitheatre and we were quietly and INCONSPICUOUSLY stealing fallen oranges from under the tree and we hoped that the dog Kostas won’t tell on us.
He didn’t, he is a friend. We enjoyed the parc a bit longer and than we jumped in a car, waved goodbye to the dog Kostas and we went south to the vast valleys of central Crete so we could admire one more palace. Faistos.
Here, on the hill in the midst of the fertile greenery, the one of the Minoan palaces used to stand. The good news is that nobody poured it into the concrete thereforeyou can see exactly what’s left of it.
It was even better when we found out that was left enough for the person with a middle advanced fantasy to enjoy the palace and a magnificent view as its ancient inhabitants used to do.
Those, who don’t have such a fantasy, they surely won’t despise a view at fruitful plains around the hill – orange trees, lemon trees, olive trees, opuncies –
with almost unrealistic mountains top covered with snow in the backrounds.
It looks so ureal and it feels like some fantastic world is peeking out of the book more than the ordinary Cretan reality.
We spent few hours exploring each room, hall, column and stairs until we finally reached the picture of The Disc of Faistos, one of the unsolved mysteries of this location. Although experts from all around the world are trying their best, they can’t say what all symbols and signs on the Disc mean.
We were curious as usual so we were trying to reach one opuncia thru the fence behind the excavations to have it for a snack with an orange we stole earlier. So Teri quickly pulled her wrist through the fence and she grabed the fisrt ripe fruit. Yaay! Managed!
Anyway… if someone would have a same stupid idea as I had, I have two notes. Opuncia stings. Fruits of opuncia sting too with those little hairs that which stay everywhere on your skin like a glass wool and you can’t get rid of them.
It’s only more difficult to get rid of them when you put the fruit into your pocket and than you forget about it and then you put the hand into the pocket few times. And the best is when you move it from the pocket into the backpack but you can’t get those hairs from the pocket. Like never. Not even after you wash the jacket few times. I know what I’m saying. Now it’s July and I washed this jacket several times since March. Yeasterday I put my hand into the pocket. Uh oh! Well, I can’t make a right decision every time. 🙂
Agia Galini, our last stop today far far away on the other side of the mountains and rocks, is a small town on the south coast of central Crete.
All, but seriously all, of the houses here were built on a slope, some of them in a slope so steep that when you finally climb to this house you are wheezing so hard it looks like you just climbed the Everest.
Instead of a square you can find only a small harbor, where the road is ending and it continues only with the sea.
And why did we decided to sleep here? First, noone is here cause in the off-season there were like 6 tourists and we like the peace. It’s also the place where Daidalos and Ikaros took off from, which is totally frustrating fact for me, since I believed they took off from Knosos. And Knosos is on north coast… How could they be at two places at once? I guess it was not easy.
Anyway, they have a statue and a little amphitheatre here,
and if I were them I’d took off from here too, since local cliffs are magical and beautiful, only to jump.
We jumped only to the rocks above the town. John was photographing the sea and cliffs and I climbed the hill to the very top.
I was interwaving between hundreds years old olive trees, climbing over the stone walls and enjoying the wild beauty all around me. And after hundred time I was thinking how happy I was traveling without travel agency. I would miss so many things!
At the end of the day we were really tired so after we accomodated in the cutest B&B ever – white with the blue wind shutters like from the poscard –
we went out to find some food. But since the season wasn’t on yet, the restaurant owners were clening gardens and getting ready for a high season that was about to start next weekend. Finally we found hidden small fish restaurant where the lady told us what we wanted for diner.
So I wanted a Sea wolf and John wanted a pile of prawns. She was right, it was exactly what we wanted and we stuffed ourselves and we were happy cause the sun started to shine from behind the clouds.
To process the food we went for a walk along the groyne and we headed to local beach which is not so nice to be honest.
No wonder tourist usually take a water taxi and move to beaches further along the coast. We walked along the overgrown park and then we noticed a cat watching us. It was grey with scary eyes and sinister look.
It wanted to cuddle for a while and then it started to meow. Somehow it wanted us to go with it to the park. We were laughing and we really followed it to the park.
It was almost dark outside so we didn’t see so well, but when we finally saw thru the dark, we were standing face to face to some war shleter int he rock. It was dark now and silent, just the cat was meowing stronger and stronger so we were scared as hell and we ran away from the park. Ew! I’m pretty sure it was a entrance to the hell. The cat didn’t leave us all the way to the beach. At the beach some other animals joined us and we started to think that something was really wrong here. Maybe we have some super power.
We decided to have a simple pizza for diner, but Greek pizza of course. Since we decided to say cheers in Greek ( já mas) to the pizzeria’s owner, we got one more glass of Raki on house.
Good people of Greece! The owner said us good night in Czech (dobrou noc) and we went back home thru the narrow steep streets with the biggest smiles.
We were sitting on the terrace, wathing the endless blue dark sea through the climbing flowers and we were just fine. We could rest here even one more month…