Oficiálně milujeme místní snídaně. Nejenže jsou poctivé, domácí a výborné, ale ještě jsme si dneska mohli vybrat zda chceme klasickou irskou snídani, lososa s míchanými vajíčky nebo domácí lívance s javorovým sirupem.
Naše labužnická srdéčka zaplesala a v osm ráno jsme se vesele nacpávali v krásné útulné jídelně. Honza obřím talířem irského dietního pekla a já hromadou mastných a neskutečně skvělých lívanců utopených v sirupu. Juch!
A pak už zase sbalit pět švestek – je fakt že my máme vybavení jako bychom tu byli na měsíc, protože nám to cestování autem prostě dovolí – a po krátkých výzvědách u paní domácí ještě před rozloučením zjišťujeme, že kdesi nedaleko je krásná písčitá pláž, o které ví tak málo lidí, že tam určitě na nikoho nenarazíme. Pokud ji ovšem najdeme. Dva kilometry rovně po pobřeží a pak prudce doleva dolů, jakoby do protisměru. Odhad vzdálenosti máme oba stejný – velmi zanedbatelný. A tak jsme nejdříve sjeli prudce doleva dolů do jakéhosi polorozbořeného přístavu mezi bagry, a potom prudce doleva dolů do polí…
Nakonec – nejspíš po oněch dvou kilometrech – čněla uprostřed velmi přehledné křižovatky cedule DOLPHIN BEACH. No ano, mysleli jsme, že když je ta pláž neznámá, nebude ani značená, natož pojmenovaná naprosto turisticky a kýčovitě. Název nenázev, schovaná a osamělá vážně byla. Seděla u ní na kameni jen stoletá stařenka a kousek po pobřeží rybařili dva malí kluci. Jinak ani živáček.
Ve vteřině jsme byli převlečení do plavek, ono totiž v Irsku úplně pořád neprší, víte. V létě tu bývá někdy i léto. Jakože i se sluncem a teplem a podobnými kratochvílemi neirského světa. A teď je vedro, tak skáčeme do vln, a zase s pištěním utíkáme, protože oceán léto nezaznamenal a my nejsme zase tak hrdinní, jak bychom chtěli být. Honza nakonec odhodlaně vydrží ve vodě asi deset minut v kuse, zatímco já nadšeně šplhám po okolních útesech a ječím na něj, co všechno tady kolem je nebo stavím hrad z písku, který si úspěšně omylem rozkopnu o chvilku později. Úplně slyším svoji maminku hlásit, jaký jsem mamlas. Trochu jsem, ano.
Není čas ztrácet čas, čeká nás cesta do provincie Donegal, nejsevernější oblasti Irska. Dnešním cílem je miniaturní vesnička na skalnatých útesech, Malin Beg.
Zapáleně listujíce v průvodci National Geographic rozhodujeme, že ještě před opuštěním Connemary navštívíme nádherné posttudorovské opatství Kylemore.
Návštěva trvala zhruba půl hodiny, kdy jsme si opatství nafotili, zjistili, že vstupné je 13€, což nám přišlo zbytečné a rozhodli se jet zase dál. Ještě jsme narychlo posvačili zbylou klobásku a šunku – ano, mami, bez chleba – a frčeli. Hned za první odbočkou jsme ale zastavili na cestě u jezera, odkud byl Kylemore vidět mnohem lépe a pěkněji a pochopitelně zadarmo.
Fotograf Honza jásal nahlas a po pěti minutách už v malém odstavném pruhu, stála spolu s námi další dvě auta a motorka. Další auta se štosovala v protisměru, všichni stejně nadšení. Inu, rádo se stalo, kolegové cestovatelé!
Pak už jen malá zastávka na benzině pro opalovací krém – ano, opravdu tady pořád neprší – a pak hurá skrze Connemaru na sever.
Connemara… Člověk se ji může snažit popsat slovy, ale přijde mi to jaksi málo. Každý Ir je na toto místo pyšný, všichni turisté se tam jedou povinně aspoň na otočku kouknout a všichni mají jiná přirovnání pro to, jak to tady vlastně vypadá. My měli taky spostu dojmů. Cestou po jižní straně Connemara vypadala jako řecké nebo španělské osamělé vesnice, vyprahlé s tu a tam rostoucím vřesem a klečí.
Dál na západ čekalo Irsko jako z obrázkové knížky, zelené, svěží, plné ovcí, uzounkých uliček a malých domečků s barevnými dveřmi. Když jsme ji teď po severní straně opouštěli, připadali jsme si jako na návštěvě rozjuchaného středomoří. Všude kolem na kopcích, polích i zahradách kvetly fialové rododendrony jak divé a ovce si tu chodily naprosto volně tak, jak se jim zrovna chtělo. Do toho až nepřirozená ostrá modř místních jezer, klikaté cesty a jeden malý přístav se soukromými plachetnicemi za druhým. Už zase jsme se shodli, že si tu jednou pořídíme malý domeček, kde budeme psát, rybařit a lenošit. Jenže kdybychom si koupili domek všude, kde se nám dosud líbilo, máme jich už asi šestnáct.
Do Malin Begu to bylo tak daleko, až se mi to Honza s mapou na klíně bál říct, abych se únavou nesesypala předem. Je fakt že po pěti dnech řízení už jsem toho měla místy plné kecky, obzvlášť, když jsme se krokem táhli za traktorem, který odmítal uhnout, i když měl kam. Přes Westport, na Sligo a do Donegalu, za zpěvu znovu oživlého rádia s Avril Lavigne, jsem dojeli, ani nevíme jak, a potom už nás vítalo městečko Killybegs.
Sic ho známe z knížky Návrat do Killybegs, chtěli jsme se tu zastavit a dát si první dnešní pořádné jídlo, a protože je to hlavní donegalský rybářský přístav, doufali jsme v čerstvou rybu. Jenomže Irsko… je zvláštní v některých věcech. Tak třeba restaurace a hospody vaří jen do pěti, pak už ne. A většina podniků, které najdete v jakémkoli městě, je už roky zavřená. Stejně tak v Killybegs.
Nakonec jsme skončili v bistru s obrovským mastným talířem fish & chips a pelášili dál, protože se připozdívalo a řídit potmě v úzkých klikatých uličkách auto, co vlastně moc nesvítí, to prostě nechceš. Při výjezdu z Killybegs se nám rozsvítila kontrolka paliva a my s hrůzou zjistili, že jedeme do divočiny, kde nejspíš žádná čerpací stanice fakt nebude. Chalandon by na nás byl pyšný, náš “Návrat do Killybegs” proběhl, i když o trochu dříve, než jsme plánovali.
S plnou nádrží jsme pak už šťastně dorazili na západní pobřeží Donegalu, k vesničce Malin Beg, kde stojí asi deset domků, z toho šest ovčích farem.
Na polích tady mladí i staří sbírají turf – o tom potom – a ovcemi už se musíme doslova prodírat a jet krokem, abychom některou omylem nepřejeli. Ani zdaleka to není země lidí, ale země ovcí, ovcí a zase ovcí. Je tu krásně!
Vjedete-li do vesničky Malin Beg, jeďte pořád rovně, až dojedete po jediné silnici k bráně domku na útesu. Silver Strand, jak se to tu jmenuje, je nádherná skalnatá zátoka, jako vystřižená z kýčovitého filmu, na který nemá ani Rosamunde Pilcher.
Na skále stojí bílé stavení, a v něm žijí Bryan a Josephine, naši nesmírně milí hostitelé, farmáři.
On celý den shání ovce po kopcích a ona se stará o dům a B&B. Dostali jsme jen klíče od pokoje, od vchodových dveří prý nepotřebujeme, tady se nekrade, takže ani nezamyká. Pokojík překrásný, koupelna luxusnější než celý dům dohromady, výhled z okna k nezaplacení.
Před spaním jsme se šli ještě juknout pod útes na pláž, na kterou vedlo asi tisíc schodů. Dolů pohoda, nahoru jsem supěla jako lokomotiva a už asi posté si slíbila, že se sebou začnu něco dělat.
Honza naopak hopkal po schodech jako kamzík a s úsměvem od ucha k uchu fotil na všechny strany. Po zelených lukách mezi ovečkami a jejich bobky, až na okraj útesu, odkud z převisů vykukovaly další ovce. Možná tu žijí v norách, kdo ví. Vypadá to tak.
Nutno podotknout, že i když jsme se dopoledne koupali v oceánu, já už se klepu v kulichu. Vážně jde poznat, že jsme na severu… řekla Terka a vrhla zimomřivý pohled na Honzu v kraťasech a triku.
Když jsme se náležitě pokochali, uvelebili jsme se na pokoji s řádně vychlazeným Ginem a Tonicem, obdivovali krásný výhled z okna a byli totálně vyčerpaní.
Je to náročná sranda, objet Irsko kolem dokola za 7 dní, ale sakra to stojí za to! Už se těšíme na další den. Čeká nás totiž nejsevernější cíp Irska. Juhú!
We officially LOVE local breakfasts! They are not only homemade and delicious, but we also have a choice between real Irish breakfast, salmon with scrambled eggs or pancakes with maple syrup.
We were happy as a Larry when we were enjoying this gorgeous food in a really cosy dining room at 8 AM. John had a huge plate of pure Irish diet hell and I had a very greasy but very tasty pancakes drown in a maple syrup. Woohoo!
We had to move on, so we just quickly packed our things (in fact, we had so many things, that it looked like we are on six months trip) and change a few words with our nice host lady. She told us to find a secret hidden beach near here, where the sand is beautifully white and there are no people at all. She said we should go about two kilometres along the coast and then sharply turn left down the hill. Oh well… OK, before we found the secret beach, we found some damaged port with excavators, some fields with some sheep and cows… until we finally found the sign in the middle of the road saying DOLPHIN BEACH. Yes, we believed that if the beach is so secret and undiscovered, there will be no signs anywhere. We really didn’t imagine this big tourist sign on the main coast road. MEH!
But how big was our surprise when we arrived to the beach! Nobody was there, but one very old woman sitting on the rock watching the ocean and two local boys fishing here. The Dolphin beach was lonely and hidden exactly as our host lady said.
It took us less than a minute to change to a swimsuit because, you know, that’s not really true that there’s always rainy in Ireland. Sometimes in summer is really a summer here. Like the sun, the heat and other crazy summer stuff of the not-Irish world. And now it was very hot here so we were jumping into the waves and ran away again because the ocean didn’t know that it was a summer. At last, John is able to stay in water longer than ten minutes. In the meantime I was climbing the rocks around the beach and I built a nice sandcastle but I accidentally treaded it on right away. I clearly heart my mom’s voice in my head saying how clumsy I am. She is right, I am clumsy…
We didn’t have time to waste a time, Donegal, the northernmost part of Ireland was waiting for us. Our today’s goal was a small village on the rocky cliffs, Malin Beg.
After a proper reading of National Geographic guide book we decided to stop to see one more Connemara’s landmark, amazing Kylemore abbey.
Our visitation of this abbey took about half an hour. We took a few pictures and then we found out that the entrance is 13€, which seemed worthless to us so went on to Donegal. Before we left, we just had a ham and sausages for a small snack – yes, mom, with no bread at all. Right when we past the lake, we saw a really nice pull-in from where we could see the Kylemore abbey much better. And for free, obviously.
John was exulting out loud and after five minutes there were two other cars and one motorbike standing next to our car. Well, you are very welcome our fellow travellers.
Just a quick stop at the gas station to buy a sun cream – yes, still no rain – and then thru the Connemara up to the north.
Connemara… I could try to describe it with words, but it seems to me like it’s not enough. Every Irish is proud of this piece of land, all tourists simply have to visit it at least for a day and everybody uses different words to portray how it looks like here. We were full of impressions as well. I think that south Connemara looks like a Greek or Spanish lonely villages with plants sporadically growing in a dry land.
Further to the west were Ireland from a fairytales – green, fresh, full of sheep, narrow roads and small cottages with colourful doors. When we were leaving it now, we were feeling like in crazy happy warm area of Mediterranean. There were big purple blossoms of rhododendron everywhere around us. They were around the roads, on the hills and fields and even on every front yard. Sheep were walking freely everywhere they wanted. Why not? In the background we still saw unnaturally blue lakes, zigzag roads and one small private port with a yacht after another. Once again we wanted to stay here and buy a house here and just live here forever. But if we bought a house in ever part of Ireland we liked, we would have like sixteen of them now.
It was so far away to Donegal, that John was afraid to tell me a real distance as he was checking out the map, to keep me from mental breakdown. Well, it’s true that after five days of driving I was very tired and sometimes I was losing it, especially when we were going behind a tractor and we couldn’t pass it. Thru Westport and Sligo to a Donegal, we were singing Avril Lavigne with our reborn radio and after few hours we finally arrived to small town called Killybegs.
Because we both know the town from a Sorj Chalandon’s book Return to Killybegs, we wanted to stop here and have a first proper meal today. And because it’s a one of the biggest ports in Ireland, we were hoping for a nice fresh fish. But Ireland is strange sometimes. So for example in small town’s pubs and restaurants usually cook till 5PM, later you can buy just drinks. And most of the pubs and restaurants look like they have been closed since last century. As well as they are in Killybegs.
At last we ended up in a small diner with fish and chips and then we had to move on because it was getting dark and driving this car in a dark wasn’t something I would like to do. While leaving Killybegs, our gas control suddenly lighted up and we realized, we were going into the dark wild where probably won’t be any gas station at all. So our Return to Killybegs happened much sooner than we expected. Chalandon would be proud!
With a full tank we happily arrived to the west coast of Donegal, to the village of Malin Beg. There are about ten houses and six of them are sheep farm.
On the fields you can see people from village, old and young, collecting turf. You also have to drive very slowly here so you don’t drive over some sheep because they are everywhere. It’s definitely not a land of people anymore. It’s a land of sheep, sheep and more sheep. And it’s a beautiful land!
If you come to Malin Beg, drive straight on the only road here till you reach the gate of the house on the cliff at the end of the road. Silver Strand, how it’s named, is a stunning rocky bay, looking even more romantic then Rosamunde Pilcher’s movies.
There is a white house on a rock and it’s a home of Josephine and Bryan, farmers and our lovely hosts.
He’s taking care of sheep all day and she is taking care of the house and BB. We got only a room key, because they don’t lock the front door anyway. Who would steal anything here? The room is really nice; the bathroom is the most luxury room I’ve ever seen and the view… THE VIEW!!!
Before we went to sleep, we went to check out the beach under the cliff where you can get by the stairs… like a one million stairs, which almost killed me. Maybe I should start with some exercising. Maybe later…
John wasn’t tired at all and he was jumping on the stairs like a chamois and with the biggest smile on his face he was taking a photo of everything around us. The green fields, sheep, sheep’s shit, the edge of the cliff and more sheep. Sheep were looking at us from everywhere, it almost looked like they live in burrows… maybe they do, who knows.
I have to say, even if we were swimming in the ocean this morning, now I was wearing a winter hat and I was cold like crazy. We could really tell we were on the north now… said Teri and looked at John, who was wearing shorts and T-shirt.
When we enjoyed the view properly enough, we had a nice cold gin and tonic and completely exhausted fell asleep.
It’s quite hard to travel the Ireland in seven days, I can tell you. But it’s definitely worth it. We are looking forward to every other day. We still have a northernmost tip of Ireland ahead of us. Woohoo!!